“Já jsem světlo světa; kdo mě následuje, nebude chodit ve tmě, ale bude mít světlo života.” (Jan 8:12)

Chrám svaté Barbory je viditelný z velké dálky. Z různých vyhlídek můžeme obdivovat jeho krásu. Světlo, které proniká vitrážemi do chrámu, a světlo, které z chrámu proudí ven, zvýrazňují štíhlou kamennou architekturu a její nádherné prvky.

Nasvícený chrám sv. Barbory je symbolem naděje a víry, která září i v nejtemnějších nocích. Připomíná nám, že Boží láska nikdy nezhasne.

Kameníci, architekti a umělci, kteří po staletí tento chrám budovali, toužili vytvořit pevný bod, který bude viditelný zdaleka a bude každého zvát, aby s pokorou a radostí vstoupil do chrámu milujícího Boha.

Každý z nás potřebuje ve svém životě pevné body, místa, ke kterým se vracíme, když hledáme klid, útěchu nebo zastavení. Chrám svaté Barbory zde stojí jako takový pevný bod více než šest set let a jeho záře ukazuje cestu k jeho srdci.

Světlo tohoto chrámu je výzvou pro nás všechny: být světlem pro druhé – v každodenních rozhodnutích, ve vztazích, v práci. Ne vždy musíme být dokonalí, ale můžeme ostatním ukázat, že v každé temnotě lze nalézt paprsek světla.

„Kdo chce jít za mnou, zapři sám sebe, vezmi svůj kříž a následuj mě.“ (Matouš 16:24)

Obraz tanečnic, které nesou postavu svaté Barbory na svých rukou, je nádhernou připomínkou důležitých hodnot, jež tato světice nosila ve svém milujícím srdci. Byla to odvážná dívka, schopná se obětovat pro ideály, kterým věřila.

Svatá Barbora je v křesťanské tradici symbolem neochvějné víry. Svoji lásku k Bohu prožívala ve společenství, kde získávala sílu obstát ve zkouškách života. Dívky, které s úctou a ladností nesou její postavu, ukazují, že své kříže neseme společně, ve vzájemné podpoře a jednotě.

Tanec je obrazem pohybu lidské duše, která se pozvedá a touží po naději a lásce. Gesto vyzvednutí svaté Barbory je zároveň symbolem odevzdání starostí, únavy i strachů. Připomíná nám, že neseme-li své břemeno spolu s ostatními, stává se lehčím.

Panna Barbora je patronkou všech, kteří pracují v náročném a nebezpečném prostředí. Když kutnohorští havíři sestupovali hluboko do šachet, daleko od svých blízkých, na jejich rtech se chvěla prosba: „Sancta Barbara, ora pro nobis“… přimlouvej se za nás, abychom se po těžké práci mohli opět radovat a tančit se svými blízkými.

„A stoupal dým kadidla s modlitbami svatých z ruky anděla před Boha.“ (Zjevení 8:4)

Stoupající dým kadidla připomíná naše myšlenky a naděje, které se mohou povznést nad každodenní starosti. V uspěchaném světě je ticho chrámu místem, kde můžeme najít klid. Umět se zastavit znamená dát prostor tomu, co v nás volá po pokoji a smíření.

Vůně kadidla proniká chrámový prostor i naše nitro. Připomíná naše touhy, prosby a vděčnost, které se vznášejí k Bohu. Bohoslužba v chrámu sv. Barbory nabízí čas pro vnitřní ztišení, pro znovunalezení rovnováhy a pokoje se sebou samým i druhými.

Na tvářích každého služebníka, který pozoruje tento posvátný akt s vážností a soustředěním, je vidět hluboké rozjímání. V tento okamžik se nebe dotýká země a možná i ti nejmenší si uvědomují krásu a velikost daného okamžiku. Vůně kadidla se mísí s tichem gotického prostoru, prosycuje kamenné zdi a symbolizuje most, který nás táhne vzhůru.

Je to okamžik nadechnutí, oproštění se od starostí a otevření se novým výzvám. Ticho chrámu dává prostor myšlenkám, které ve shonu běžného dne utichají. Umět se zastavit znamená umět opravdu žít a vydat se na cestu.

„Nechte děti přicházet ke mně a nebraňte jim, neboť takovým patří království Boží.“ (Marek 10:14) 

Slavnostní okamžiky nám dávají příležitost zakusit vzájemnou blízkost a krásu společenství. Děti nám připomínají, že skutečná radost pramení z prostého sdílení okamžiku, z naslouchání druhým a z otevřenosti k lásce a dobru. 

Pohled na děti, které oblékly nádherné šaty a vpluly do chrámu svaté Barbory na bohoslužbu, nám dává naději, že budou milovat tento chrám po celý život. Při bohoslužbě děti mohou objevovat krásu svou, druhých a také krásu samotného Boha. Dětské srdce je citlivé na duchovní podněty a svou čistotou často objeví moudrost, která je provází po celý život. 

Když se děti shromáždí při slavnostní události v krásném oblečení, odráží to nejen vnější krásu, ale i jejich jedinečnost a výjimečnost. Je úžasné v dětech toto nebeské obdarování objevit a rozvíjet, abychom je připravili na život, který je uměleckým dílem.  U dětí obdivujeme jejich otevřenost a důvěru, která inspiruje i nás dospělé k pokornějšímu pohledu na život. Často se stávají učiteli našeho života. Pouze v opravdovém vztahu lásky i s těmi nejmenšími nalezneme cestu, jak proměnit sami sebe i svět okolo nás.

„Světlo ve tmě svítí a tma je nepohltila.“ (Jan 1:5) 

Z chrámu svaté Barbory se otevírá dechberoucí pohled. Slunce se pomalu zvedá nad obzorem a jeho paprsky barví oblohu do odstínů zlata a ohně. Tento nádherný východ slunce připomíná nový začátek, příslib naděje a radosti, která přichází s každým ránem. 

Pod chrámem se vinou tiché ulice Kutné Hory, jejichž lampy ještě zvolna pohasínají. Tyto světelné body v temnotě nám připomínají, že i v nejtěžších chvílích existuje naděje, která nám ukazuje cestu. 

Kostel svatého Jakuba, pevně stojící ve středu města, jako maják ukazuje směr a připomíná stabilitu a pevné hodnoty, které nás podrží v těžkostech života. 

Pohled z chrámu svaté Barbory nám ukazuje život z jiné perspektivy. Z výšky vidíme souvislosti, propojení a krásu, kterou si možná v každodenním shonu neuvědomujeme. Chrám byl umístěn nad městem tak, aby chránil jeho obyvatele a povzbuzoval je.  Pozvedá pohled každého z nás, inspiruje nás k zušlechtění a probouzí v nás myšlenku vytvořit něco krásného. Každý z nás může vnést do světa trochu světla – laskavým slovem, odvahou k odpuštění nebo snahou vytvářet něco krásného a dobrého.

„Nyní tedy zůstává víra, naděje a láska, ale největší z té trojice je láska.“ (1 Kor 13:13) 

Lidé se sklánějí k plamenům svíček a zapalují je s jemností a úctou. Každá svíčka nese osobní příběh, vzpomínku na milovanou osobu, tiché přání nebo prosbu o sílu v těžké chvíli. Ve světě plném nejistot nejsme nikdy sami. 

Zrcadlo odráží světlo svící i naše tváře do výšky. Tento odraz symbolicky spojuje nebe se zemí. Stejně jako naše modlitby, vzpomínky a přání vystupují k našim zemřelým předkům. 

Každá svíčka je symbolem světla, které rozjasňuje temnotu. Zapálením svíčky zapalujeme nejen plamen vosku, ale i oheň ve svém srdci. Oheň vzpomínek, lásky a naděje. Toto světlo se pak odráží v našich očích. Stává se viditelným znamením, že dobro a láska mají ve světě své místo. Zapálit svíčku znamená rozhodnout se, že i v obtížích budeme nositeli naděje.

V chrámu svaté Barbory se toto společenství projevuje nejen modlitbou, ale i samotnou přítomností lidí. Ti přišli sdílet tíhu i radost svého života. Společně věříme, že Kristus, který vstal z mrtvých, nám svým světlem ukazuje cestu. Cestu, na níž nikdy nezhasíná světlo naděje a lásky. 

„Vaše světlo ať svítí před lidmi, aby viděli vaše dobré skutky a vzdali slávu vašemu Otci v nebesích.“ (Matouš 5:16)

Rozsvícený kahan v ruce havíře představuje víc než jen světlo v temnotě dolů. Havíři věděli, že na jejich práci závisí životy jejich rodin i celého města. Kahan je symbolem naděje, že i z hlubin a temnoty lze nalézt cestu ven.

Také v našich životech se setkáváme s temnotou – obdobími pochybností, strachu nebo těžkých rozhodnutí. Právě tehdy je důležité držet se světla. Pro havíře bylo světlem jejich patronka a ochranitelka svatá Barbora. Její příběh nám připomíná, že žádná temnota není tak hluboká, aby v ní nemohlo zazářit světlo naděje. Její láska září až do dnešních dnů, zatímco její otec a ti, kteří ji připravili o život, jsou navždy pohřbeni v zapomnění.

Její paprsek světla se může projevovat ve vlídném slovu, poskytnuté pomoci či prostě jen v odvaze udělat další krok vpřed. Stejně jako havíři věřili svému kahanu v temnotě, můžeme i my důvěřovat, že každá tma jednou ustoupí a objeví se světlo naděje, které prozáří náš život jako slunce, které svými paprsky rozžehne lásku v každém z nás.

„Nebesa vypravují slávu Boží, obloha hovoří o díle jeho rukou.“ (Žalm 19:2)

Klenba chrámu sv. Barbory je fascinujícím svědectvím spojení lidské dovednosti a duchovního směřování. Její složitý vzor, tvořený kružbovými žebry, připomíná květy, které se rozvíjejí směrem k nebi, jako by sama kamenná stavba toužila dotknout se věčnosti.

Podobně jako se jednotlivé oblouky klenby spojují ve složitý a harmonický celek, i náš život se skládá z mnoha okamžiků, rozhodnutí a vztahů. Každý z těchto prvků má svůj význam a dohromady vytvářejí pevný celek, který nás podpírá i v těžkých chvílích. Právě tehdy si uvědomujeme, jak důležité je mít pevné hodnoty, které nám poskytují stabilitu a jistotu. Klenba chrámu nás zároveň vyzývá k tomu, abychom pozvedli zrak vzhůru. Někdy zapomínáme vnímat krásu kolem nás. Můžeme se rozhodnout objevit krásu přírody, umění či lidské laskavosti. Zvednout hlavu znamená nejen objevit něco krásného, ale také najít novou perspektivu a uvědomit si, že jsme součástí něčeho většího a rozhodnout se udělat z našeho života umělecké dílo.

„Všechno ať se mezi vámi děje v lásce.“ (1 Kor 16:14)

Klenby chrámu sv. Barbory, které se jemně sbíhají, připomínají bohatost a rozmanitost lidského života. Každé z těchto žeber má svůj vlastní směr, jedinečné linie a vzory. Přesto se všechny setkávají v jediném bodě, kde se spojují v dokonalé harmonii.

Stejně tak i lidé. Ať už mají odlišné názory, životní cesty či talenty, mohou nacházet společný směr v hodnotách jako jsou láska, porozumění a vzájemná úcta.

Vitrážová okna můžeme také vnímat jako symbol našeho života. Samotná vitráž, pokud na ni nedopadne světlo, působí tmavě a nevýrazně. Teprve když ji prozáří sluneční paprsek, barvy ožijí a chrám se naplní zářivou krásou. Také náš život někdy může připomínat šedou, fádní mozaiku plnou starostí a povinností. Avšak i v takových chvílích stačí jen drobný paprsek radosti, lásky či naděje a vše se promění.

Každý z nás je jako kousek vitráže. Sám o sobě nemusí vypadat výjimečně, ale společně s ostatními vytváří nádherný celek, ve kterém má každý svou jedinečnou roli. A právě laskavost, přátelství a porozumění jsou tím, co tuto krásu probouzí k životu.

„Ale Maria to všechno uchovávala v srdci a rozvažovala o tom.“ (Lukáš 2:19)

Trůnící Madona je nejstarším uměleckým dílem v chrámu sv. Barbory. Její šest století trvající přítomnost nám připomíná mateřskou lásku, kterou ze srdce vkládala do života malého Ježíše, a zároveň objímá každého z nás.

Socha Panny Marie opouštěla chrám při mariánských svátcích nebo v případě nebezpečí a ohrožení města. V těchto chvílích přicházeli havíři, aby nesli svou Pannu Marii v procesí městem a vyprošovali si její mateřskou péči.

Dítě v Mariině náručí je připomínkou, že mateřská láska si žádá něhu a cit. V našem každodenním životě jsme zváni k tomu, abychom stejně jako Maria chránili a pečovali o ty, které máme rádi, a starali se o ně s obětavou vytrvalostí a láskou. Každý touží zakusit opravdovou mateřskou lásku, kde se bude cítit milován a v bezpečí.

Tak jako Madona objímá Ježíše, i my jsme zváni k tomu, abychom ve svém životě objevovali a chránili to, co je krásné a vzácné, a dokázali obejmout ty, kteří naši lásku a blízkost potřebují.

“Miluj svého bližního jako sám sebe.” (Marek 12:31)

Sluncem rozzářené barevné vitráže odhalují nejen fresky, ale také probouzejí vzpomínky našich předků. Mnozí z nich stáli před námi a dotýkali se rukama i srdcem tohoto posvátného místa.

Zastavit se v chrámu sv. Barbory znamená vnímat nejen její krásu, ale také se ponořit do plujícího času. I my jsme součástí tohoto nekonečného lidského příběhu. Naše životy vytvářejí cestu, která spojuje minulost s budoucností. Nejdůležitější je však uvědomit si krásu přítomného okamžiku, který nám umožňuje teď a tady se radovat, odpouštět a milovat.

Tak jako umělec tvoří fresky vrstvu po vrstvě, tak i my stavíme své životy z drobných rozhodnutí, setkání a skutků. Umění v chrámu nás učí, že krása nevzniká najednou, ale pomalu, s trpělivostí a vírou, že každý tah štětce, každý kámen, každý okamžik má smysl.

Starobylé gotické fresky nám připomínají, že každý z nás je součástí něčeho většího. I když nevidíme celý obraz hned, každý z nás přispívá k mozaice lidských příběhů, která se postupně skládá v celek, jenž přesahuje hranice našeho vlastního života.

“Nikdo nemá větší lásku než ten, kdo za své přátele položí svůj život.” (Jan 15:13)

Položení kutnohorské kopie Staroboleslavského Palladia na oltář svatého Václava je symbolické gesto, které nás vrací ke kořenům naší historie, kultury a víry. Tento obraz nám připomíná, že jsme součástí dlouhé linie generací, které před námi uctívaly Boha.

Pečlivé a soustředěné umístění Palladia na oltář nám připomíná, že zachování tradice není jen věcí jednotlivce, ale celého společenství. Když jsem spolu s kolegou umisťoval vzácný obraz na čestné místo, uvědomil jsem si, jak důležitá je vzájemná podpora a spolupráce. V běžném životě všichni potřebujeme jeden druhého.

V dnešní uspěchané době je snadné zapomenout na hodnotu společně prožívaných okamžiků. Přesto právě tyto chvíle nás obohacují a dávají smysl našemu životu.

Každý vztah vyžaduje péči a ochotu věnovat čas a energii. Je důležité nejen pomáhat druhým, ale také umět pomoc přijmout. Tato vzájemná rovnováha je základem zdravých mezilidských vztahů. Tak jako chrám svaté Barbory potřebuje láskyplnou péči, tak i my musíme o své vztahy pečovat.

Palladium Země České bylo po staletí předáváno z generace na generaci. I dnes nás zve předávat to nejlepší, co v sobě neseme – víru, naději a lásku.